Pavel Kohout: O životě jakožto rizikové záležitosti

Někteří lidé rádi riskují. Jiní se riziku vyhýbají. Někdo slézá osmitisícovky nebo se pustí sám na jachtě kolem světa. Jiný se cítí nesvůj, jakmile má přejít křižovatku na cestě domů z milovaného, poklidného úřadu, kde jediným vzrušením je každoroční návštěva auditora.

Přesto pro všechny bez rozdílu platí, že život je riziková záležitost.

I přestože žijeme ve 21. století, kdy je lékařská péče nejkvalitnější v historii, válečné konflikty se našim končinám již delší dobu vyhýbají, výskyt pracovních úrazů je v historické perspektivě nepatrný a násilnou kriminalitu většina z nás zná jen z televize. Srovnejme si naše pohodlné, klimatizované a pasterizované životy chráněné normami EU s dobou, kdy vznikalo životní pojištění. V roce 1662 publikoval londýnský obchodník John Graunt tenkou knížku s dlouhým názvem Natural and Political Observations made upon the Bills of Mortality – Přírodovědná a politická pozorování na základě statistik úmrtnosti. Šlo o první úmrtnostní tabulky na světě, založené na záznamech narození a úmrtí v Londýně během let 1604 až 1661.

Stručně řečeno: asi byste nechtěli žít v Londýně 17. století. Jen během jediného zářijového týdne roku 1665 matriky zaznamenaly 7 165 úmrtí na mor. Z celkového počtu 229 250 zemřelých zjištěných během let 1604 až 1624 bylo 36 % dětí ve věku do šesti let. Příčiny smrti zahrnovaly kromě moru například červy, kousnutí vzteklým psem, vředy, strumu, lepru, píštěle, prasečí neštovice, francouzské neštovice (syfi lis) a jiné lahůdky.

Kritikové, kteří hartusí na dnešní civilizační choroby, nemají pravdu. Lidé dříve neumírali zdravější než dnes. Výskyt rakoviny a cévních chorob je dnes samozřejmě vyšší – protože dříve lidé umírali na mor, tuberkulózu, červy atd. Nějaké rakoviny se nestihli vůbec dožít.

Obyvatel Londýna měl při narození jen 64% pravděpodobnost, že se dožije šesti let; 25% pravděpodobnost, že se dočká 26 let; a pouze desetina lidí se dočkala požehnaného věku 46 let. Dnešního důchodového věku by se dožilo jen asi 3 až 6 % všech narozených podle toho, jaký věk bychom považovali za důchodový… Naše dnešní trable s penzijními reformami by tehdy byly považovány za historku z rodu Gulliverových cest.

O pár století později, začátkem 20. století, uvádějí anglické úmrtnostní tabulky, že se věku šesti let dožije více než 80 % dětí. Pokrok! Dvacáté šesté narozeniny mohlo oslavit více než 72 % lidí. Přes 60 % lidí se dožilo 46 let a důchodci začínali být problémem: bezmála každý druhý se tehdy dožil 57 let.

Srovnejme si to s dneškem. Už jen čistě racionální úvaha nám říká: úmrtnost významně klesá, což znamená, že dnešní rizikové životní pojištění musí být podstatně levnější než dejme tomu v roce 1910. (O 17. století ani nemluvě.) Jak říkají pojišťováci – levná smrt. Vyplatí se být pojištěn?

Ano, protože ani dnes nikdo nemá vyhráno. Člověk se může ocitnout ve špatném okamžiku na špatném místě. Anebo vybrat si v genetické loterii nedobrý los. Někdo se narodí s vlohami pro matematiku a hru na klavír. Jiný má vlohy pro cukrovku nebo pro vznik nádorů. V lepším případě nezhoubných.

Být pojištěn se vyplatí, pokud máte starost o ty, kdo po vás zůstanou. Materiální pomoc, kterou pojištění může poskytnout, může být v případě ztráty živitele rodiny neocenitelná. A nikdy nevíte, kdy přijde ten s kosou. (Nebo ta s kosou?) Pravdivý příběh. V obci Blšany u Podbořan žily dvě paní. (Jedna z nich žije doposud, v době psaní tohoto textu je jí 84 let.) Vídaly se prakticky denně a vždy, dříve nebo později, se názorově střetly. Tématem byla otázka, zda je pro ženu lepší pracovat anebo se starat o domácnost a hospodářství. Dnešní feministky mají ve věci samozřejmě jasno, ale tehdy, někdy v 70. letech barbarského 20. století, měly v Blšanech silnou pozici názory nejen prvorepublikové, ale přímo viktoriánské.

Zastánkyně ženské zaměstnanosti, budeme jí říkat paní poštmistrová, měla jasný názor: „Ano, práce samozřejmě zabere čas, ale člověk si vydělá, a hlavně – já budu brát jednou důchod!“

Socialistický venkov nenabízel mnoho zábavy. Těšení se na důchod patřilo vedle místního fotbalového mužstva k těm hlavním. Pak následovaly diskuse o svatbách (respektive o „veselkách“) a pohřbech. Tím se výčet povyražení víceméně uzavíral, hlavně pro ty, kdo měli už delší dobu po veselce.

Paní poštmistrovou fotbal nezajímal. O to více zdůrazňovala při každé příležitosti: „Já budu brát jednou důchod! To budete koukat, jaký důchod já budu jednou brát!!“

Léta ubíhala a paní poštmistrové se blížilo naplnění jejího snu. Ale ouha, cosi ji začalo píchat kdesi v těle. Těsně před odchodem do penze šla do nemocnice. Pak zase domů. Přišel jí vytoužený důchod. Pak zase do nemocnice.

A už se nevrátila. Přesně jak celý živost říkala, jednou brala důchod. Některá přání je možná lepší neříkat moc nahlas. Můžete opravdu kategoricky vyloučit možnost, že vás tam nahoře neposlouchá někdo s vyvinutým smyslem pro černý humor?!

Co z toho vyplývá? Navzdory pokrokům lékařské vědy stejně nevíte dne ani hodiny. Můžete investovat do krátkodobých i dlouhodobých nástrojů. Pravidelně i jednorázově, konzervativně i dynamicky. Můžete si v kalkulátoru naplánovat investiční horizont, jak dlouhý chcete. Ale pokud nechcete své blízké poslat na pastvu, až tady jednou nebudete, sjednáte si „rizikovku.“ A ne, nechci slyšet žádné výmluvy!

Ukázka z knihy Život jako riziko, kterou můžete zakoupit zde: Chci se vzdělat | Akademie pojištění (akademiepojisteni.cz)

Autor textu i fotografie je přední český ekonom Pavel Kohout.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.