Letní čtení: Životní pojistka čili čert nikdy nespí

Konečně našla Jarmila Káchová toho pravého. Ne takového nějakého chrta hladového, který má ještě mléko na bradě a žene se jen za vyražením, nýbrž muže v nejlepších letech, klidného, usedlého, rozumných názorů a v zjištěném postavení.

Seznámila se s ním v předjaří, na pouti u svatého Matěje, tam, kde končí jedenáctka.

Stál tam docela blízko kapličky svatého Matěje americký mamutí kolotoč, pestře ověšený a vybvavený nejmodernějšími vymoženostmi: místo na koních jezdilo se zde v aeroplánech a orchestrion – nikoliv flašinet – nehrál tu ošumělé valčíky a polky, ale správné moderní tance.

Jarmila se svou přítelkyní Lidkou (od vrch. zem. soud. radů, o poschodí výše) stály hezkou chvíli plny obdivu i závisti před kolotočem, aniž si opravdu troufaly blíže. Náhle přistoupil k nim muž, který elegantně zavrtěl svým malým černým tvrďáčkem a pravil: „Jak vidím, dámy by se rády svezly, samy však si netroufají. Nezkusily by to laskavě se mnou? Smím prosit ?! – Moje jméno je Virfl … Státní úředník Prokop Virfl…“

Svezli se pak celkem třikrát na americkém mamutím kolotoči. Dvakrát v „Letadle Charles Lindberg“ a jednou v „Hydropalnu Nungesser a Coli“. Pokusy děvčat o placení odbyl pan Virfl mohutným mávnutím ruky: Za prvé je placení jeho věcí a za druhé je na to čas. A přimhouřiv oči: „Mám totiž slevu na všech zde umístěných podnicích.“

Poté navštívilli ještě velkou americkou vzduchoplaveckou houpačku, obyčejný kolotoč, párkáře, loutkové divadla „Chatu Štěstěny“, kde pan Virfl získal pro obě své dámy cenu – pro Jarmilu při házení kroužků podnos na stůl z růžového skla, a pro Lidku ve hře „tři do sta“ pudřenku a zrcátko.

Když je pak Lidka nutila domů – nebyl sice ještě dlouho večer, avšak její páni šli večer do divadla a proto musila být dříve večeře – nechtěla Jarmila jít. Zůstala na pouti a nechala přítelkyni samotnou vstoupiti do elektriky, ačkoliv předtím skálopevně slíbila, že Lidku doprovodí.

Lidka, potvora, pomstila se jí za to druhý den. Vyprávěla v celém domě, že Jarmila se nechala od Matěje doprovázet „tajným“. Může přisahat, že u kroužků ukazoval majiteli podniku místo placení svého „lvíčka“. Ostatně prý to byl strašný popleta, s rozpláclým nosem, který nezná vůbec žádné způsoby.

Žádné způsoby! Podívejte se na tu osobu! Taková huba nevymáchaná!

Troufá si říci o civilním agentovi druhé třídy, že je „tajný“, docela tak, jako to říkají pouliční holky – a opováží se ještě mluvit o nějakých způsobech … ! Něco neslýchaného!

To o tom „popletovi“ je samozřejmě také pustá závist. Sama by si byla všech deset prstů olízla, jen kdyby ho dostala! Ale takhle jsou jí hrozny kyselé, to se ví!

Popleta! Jako by tato poznámka, týkající se nejvýše vzhledu pana Virfla, u muže vůbec něco znamenala ?!

A Jarmila vzpomíná na slova svojí babičky: „K čemu potřebuje muž být krásný? Zdravý má být a existenci musí mít – všechno ostatní jsou hlouposti. Za šedesát roků po jeho kráse žádný kohout nezakokrhá!“ Zdráv byl pan Virfl, to bylo mimo diskusi. Zdraví patřilo do jisté míry mezi jeho služební povinnosti. A pokud existence se týkalo – nemohlo to být lepší. O tom se Jarmila přesvědčila, černé na bílém:

Po čtyřicetileté době služební měl zákonitý nárok na „zaopatřovací požitky vysloužilých gážistů bez hodnostní třídy“, eventuálně i dříve – v případě úrazu – nárok na invalidní rentu. Vdova byl pod pensí.

Vdova byla pod pensí – to bylo rozhodující! Pokud Jarmila se pamatovala, točily se rozhovory při všech rodinných schůzkách, hovory po obědě a rozmluvy před spaním vždy jen kolem toho samého: zajištěná existence, bezstarostné stáří, nárok na pensi – nárok na pensi, bezstarostné stáří, zajištěná existence.

Pokud se pamatovala, veškerá napomínání a rady babiččiny, strýčkovy i tetiny neměly nikdy jiného refrainu, než: „A teď hleď, Jarmilko, aby to s tebou nedopadlo jednou tak, jako s tvojí matkou!“ Pokud se pamatovala, nezpůsobovalo jí nic takovou hrůzu, jako myšlenka, že by ji mohl potkati stejný osud, jako její matku.

Tato matka – brzy zemřelá, takže se Jarmila vůbec na nic nepamatovala – byla skvrnou na čistém štítě rodiny. Přese všechna napomínání a zákazy vzala si její matka muže bez zajištěné existence, který nebyl pod pensí, a byla za to, jak babička se ráda vyjadřovala, přišlápnuta černým volem.

Přišlápnut? – Rozdupána!

Její muž – byl mistrem ve velké kovodělné továrně, avšak rodina nemluvila o něm nikdy jinak, než jako „o tom chlapovi, který to nikam nepřivedl“ – byl několik měsíců po svatbě uchopen koly stroje a doslova roztrhán na kusy, a ona sama vrhla se krátce poté před lokomotivu – ze zoufalství, protože ji zde nechal úplně nezaopatřenou. Byla pochována, nemluvilo se nikdy o tom, ale příležitostně to bylo tu a tam taktně naznačeno, na hřbitově v koutku pro sebevrahy.

Ne, ne, ne! Jarmila Káchová nechtěla býti takhle živa, ani tak zemříti jako její matka. Za nic na světě ne! Proto činila záhy, již jako poloodrostlá právě ze školy propuštěná holčička, svá bezpečnostní opatření.

Na příklad již při volbě povolání! Většina jejích spolužaček stala se krámskými, nebo šly do učení k modistkám a na krejčovinu. Ta nebo ona, která chtěla někam výš a měla k tomu „potřebné drobné“, prodělala, když opustila školu, ještě „kurs těsnopisu a psaní na stroji“, aby později přijala někde místo jako komptoiristka. Avšak Jarmila shledala: žádné z těchto povolání neskýtalo vyhlídky na zaopatření „pro celý život“. Taková stenotypistka měla sice při troše štěstí vyhlídku uloviti nějakého muže, možná i v „lepším postavení“ …, ale to byla čirá náhoda a nic „reelního“.

Ne, na to se Jarmila nachytat nedala. Kdyby to bylo šlo pode jejího přání, byla by jistě zvolila něco na beton jistého, třeba učitelku nebo poštovní úřednici. Zde bylo třeba prokousati se pouze dvěma nebo třemi učebními roky a pak už člověk seděl klidně a nemusil se bát výpovědi – na solidním místě – až do „přeložení do výslužby“.

Bohužel, postavila se proti splnění tohoto přání celá rodina. Učitelkou? – To bylo příliš drahé!

„Nemůžeme přece, prokristapána, do toho děvčete vrazit takový kapitál!“ prohlásil strýček Vlastimil při rozhodující rodinné poradě. „Museli bychom ji nechat bůhví jak dlouho studovat, což stojí nekřesťanské peníze – nemluvě o tom, že celý ten dlouhý čas nic nevydělá – ale pak najednou ozve se v holce příroda … jako … hm … u její matky … a všechny peníze vezme čert!“

Strýček Vlastimil měl „praktickou žílu“ a slušné jmění. Proto nestalo se v rodině nic bez jeho souhlasu. Strýček Vlastimil shledal, že se Jarmila nemůže státi učitelkou a tudíž se jí také nestala. A poštovní úřednice? To by bylo nepřišlo sice příliš draho, avšak tady byla jiná překážka: – zachovalost!

Jarmila sama byla sice úplně zachovalou a odpovídala tudíž zdánlivě patřičným přijímacím podmínkám poštovní správy … Ale teta Ludmila prohlásila, že sebevražda matky vrhá do určité míry stín i na zachovalost její dcery. A člověk nikdy neví, co může míti pošta za lubem … A potom, nehledě k tomu – stavovská čest! Sama teta Ludmila opravdu neví, zda se takový původ shoduje se stavovskou ctí…

Teta Ludmila byla totiž sama poštovní úřednicí a mnoho si zakládala na zachování stavovské cti. Mimo to se patrně obávala, že její význam by poklesl, kdyby nebyla více jedinou státní úřednicí v rodině. Možná, že tomu tak vskutku tak bylo, jak teta říkala. Možná, že poštovní erár vskutku odmítal žadatele, jejichž otec to nikam nepřivedl a jejichž matky byly pochovány v koutě pro sebevrahy. Avšak v zásadě to bylo nerozhodující.

Rozhodující bylo pouze mínění tety Ludmily. A teta Ludmila byla toho mínění, aby Jarmila laskavě pustila poštu z hlavy. Pustila tedy Jarmila poštu z hlavy. Jarmila šla sloužit. To sice nebylo nic jistého ani reálního, právě naopak, člověk zde visel, tak řečeno, úplně ve vzduchu … ale zato byl to pouhý přechod, pouhá průprava k něčemu lepšímu takřka. Později totiž, když měl člověk několik dobrých vysvědčení a byl již poněkud usedlejší, šel jako hospodyně k dobře situovanému staršímu pánovi, samozřejmě úplně osamělému. Strýček Vlastimil slíbil, že nějakého najde, a když něco slíbil strýček Vlastimil, mohl se člověk na to spolehnout – no, a pak si starší osamělý pán buď člověka vzal, anebo na něj bohatě pamatoval ve své závěti.

Jarmila stala se děvčetem pro všechno u pana vrchního stavebního rady Pampelišky za 120 Kč měsíčně a vycházkou každou druhou neděli, jakož i všedního dne po věčeři až do zavření domu. Volných večerů a nedělí používala k tomu, aby se – přes vyhlídku na známého staršího pána – ohlédla po příhodném mladším, samozřejmě v nejlepších letech. Není nad zadní vrátka!

Pan Prokop Virfl, s nímž se Jarmila od Matějské pouti pravidelně v úterý a v pátek večer a každou druhou neděli odpoledne scházela, odpovídal přibližně obrazu, který si Jarmila utvořila o „přiměřeném, mladším pánovi“, a po němž se, nespouštějíc vhodného staršího pána se zřetele, ohlížela.

Pan Virfl byl v nejlepších letech, něco málo přes 30, vypadal však starší. Nosil vždy neposkvrněné, bílé, bavlněné rukavice a na jeho buřince nebylo ani prášku. Celý muž jako ze škatulky. Byl vždy čistě oholen, jak se patří. Jeho malý knírek byl energicky přistřižen. Jeho vlasy vykartáčovány do bezvadného ježka.

Všechno na něm bylo tam a jak být mělo. Jenom nos měl nepatrný defekt: avčak bylo potřeba pouze vrhnouti zrak do „Ilustrovaného zpravodaj“, insertní část, rubrika „Nabídnutí k sňatku“ a „Dopisy“ – aby se člověk přesvědčil, že je na tucty charakterních, pilných, mladých, hezkých děvčat, která hledala pány podobných vlastností: „vdovec s jedním dítětem není vyloučen. Malá tělesná vada není překážkou!“

Autor: F. C. Weiskopf

Ukázka z knihy: Životní pojistka čili čert nikdy nespí (1930)

https://www.databazeknih.cz/knihy/zivotni-pojistka-cili-cert-nikdy-nespi-318703

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.